4. díl – Řím

Typickým znakem Římského království (753 – 509 př. n. l.) byly nízké státní výdaje a nulové daně. I když to pro nás může být nepochopitelné, daně nebyly potřeba. Římské království bylo zcela soběstačné.

Římané válčili a budovali svůj stát dobrovolně a hlavně zadarmo.

I král a jeho rádci vykonávali svou funkci bez nároku na honorář. A to co nebylo hrazeno ze soukromých zdrojů, bylo placeno z válčené kořisti. S první daní se tak sestáváme až po 400 letech existence Říma, v období republiky (509 – 27 př. n. l.).

A proč byly daně najednou potřeba?

Odpověď je jednoduchá. Potřeby státu, ale i občanů a panovníků se začaly zvyšovat. Úspěšným válečným tažením se rozrůstal státní majetek. O zabranou půdu a nově postavená divadla, skladiště, přístavy, sýpky, pokladnice se muselo starat víc a víc úředníků, kteří začali za tuto službu požadovat odměnu. A především mizela ochota Římanů pracovat a bojovat zdarma.

Přesto zůstala Římská republika poměrně levným státem a i v tomto období byly daně považované za enormní zásah do osobního vlastnictví. Panovník se tak musel snažit získat peníze jinými způsoby. Byla zavedená takzvaná povinná avšak vratná a úročená půjčka státu. Šlo o příspěvek, který platili obyvatelé Říma v období všeobecného ohrožení. Jakmile se situace utišila a Řím se opět postavil na vlastní nohy, byly peníze vyplaceny občanům nazpět, a to včetně úroků.

K radikálním změnám ve fungování celého systému došlo až v období Římského císařství (25 př. n. l. – 395 n. l.). Už první římský císař Augustus si uvědomoval, že skutečnou moc bude mít pouze tehdy, pokud ovládne dvě klíčové oblasti – armádu a finance. Tak jak se na trůně střídali jednotliví císaři, vznikali nové a nové daně. Každý z císařů chtěl být originální a uzpůsobit daňový systém k obrazu svému. V Římě se tak například platila daň z prostituce, daň z moči, daň z přepychu, daň z vody nebo daň za nového císaře. Výsledkem byla nepřehlednost a komplikovanost celého systému. Jak plynul čas, začala se daňová soustava stále více přibližovat té, jakou známe dnes.

„Pecunia non olet“ – „Peníze nesmrdí“ Císař Vespasianus a jeho daň z moči Vláda císaře Vespasiana byla známá řadou daňových reforem. Díky nim byl pak považován za lakomce. Vespasianus se proslavil též zavedením „daně z moči“. Proti jejímu zavední byl dokonce i Vespasianův syn Titus. Když mu však otec podal jednu minci, která představovala část výtěžku z nové daně, musel Titus připustit, že mince nesmrdí, a to i přesto, že je z moči.